Historie

Vznik Zelené brány souvisí s opevněním města. O jeho počátcích víme ale velmi málo. Pardubice se staly poddanským městečkem někdy mezi r. 1332–1340, ale nelze věřit, že by se tu hned začaly stavět kamenné hradby. Takovou výsadu získávala královská města, a jím Pardubice nebyly. Doba velkého rozvoje Pardubic přišla, až když malé a zadlužené panství koupil v r. 1491 Vilém z Pernštejna a připojil je ke krátce předtím získanému rozlehlému kunětickohorskému panství (původní majetek opatovického a sezemického kláštera). Do té doby málo významné a hospodářsky nerozvinuté Pardubice si Vilém z Pernštejna zvolil z důvodů, jež tu nelze rozvádět, za centrum budovaného velkostatku a také jako aristokratickou rezidenci. Ta měla reprezentovat tehdy jeden z nejvlivnějších a nejzámožnějších panských rodů v zemi. Vilém z Pernštejna tedy začal přetvářet organismus města a neprodleně přistoupil k jeho velkorysé přestavbě. Paradoxně pozitivně ovlivnil intenzitu výstavby velký požár Pardubic v r. 1507. S proměnou města souviselo i vybudování velmi kvalitního opevnění. Zda při tom mohli pernštejnští stavitelé navázat aspoň zčásti na nějakou starší konstrukci, nevíme; přesněji řečeno: nevíme o tom stále nic průkazného.

Pernštejnské „město v hradbách“ chránil kolem dokola hliněný val, na jehož koruně stála kamenná hradba, zakončená ochozem pro obránce. Na nárožích obvodu města měl val podobu půlkruhových výběžků (rondelů) a tam patrně měla svá stanoviště děla. Pro zesílení obrany na několika místech vyčnívaly z hradby bašty. U úpatí valu zesiloval opevnění ještě další, nižší pás hradeb a před ním se rozprostíral ze západu a z jihu vodní příkop (dnešní Jahnova třída a náměstí Republiky); u východní strany tekla Chrudimka a na severu město chránil hrad (zámek) a tok Labe.

Do města se dalo v zásadě vstoupit jenom dvěma branami. Dnešní Zelenou bránou a Bílou bránou, která se nacházela v dnešní ulici Svaté Anežky České. O jejím zbourání se rozhodlo v polovině 19. století. Dnes ji připomíná jenom nenápadná bronzová pamětní deska tam, kde stávala. Jakou podobu měla brána v místech dnešní Zelené brány po přestavbě města, uskutečněné Vilémem z Pernštejna (+ 1521), přesně nevíme. Patrně se jednalo o podstatně nižší stavbu, asi jen dvoupatrovou; možná měla jehlancovou střechu a nějaké předbraní. Neříkalo se jí tenkrát ještě ani Zelená, nýbrž „Pražská,“ protože od ní vedla cesta přes předměstí „dlouhé“ nebo také „pražské,“ tedy dnešní třídu Míru, směrem na Přelouč a dále přes Kutnou Horu ku Praze.

V r. 1538 postihl Pardubice další zhoubný požár – prý zůstalo jenom sedm nepoškozených domů. Vilémův syn Jan z Pernštejna se pustil do nové velkorysé přestavby města ve stylu tenkrát moderní renesance. Do r. 1542, kdy se přestavba Pardubic již chýlila ke konci, prošla radikální proměnou také Pražská brána. Její novou podobu zachytil k r. 1602 na nejstarším dochovaném vyobrazení Pardubic rytec Jan Willenberg. Jednopatrovou bránu zakončila atika s raně renesančními a pro Pardubice typickými obloučky. Za ní vyrostla vysoká věž (asi navázala na původní bránu z doby Viléma z Pernštejna). Janův stavitel Jiřík Olomoucký nechal věž ozdobit působivě členitou střechou s 8 věžičkami a vysokým jehlancem uprostřed se zlacenými makovicemi, praporci a sluncem. Střechu pokryl měděný plech, který se do dálky zlatistě leskl a dal prý vzniknout rčení: „blyští se jako pardubická věž.“ Vlivem oxidace ovšem plech časem zezelenal, a tak se pro věž vžilo dodnes užívané pojmenování „zelená.“

Brána kdekterého hradu nebo brána města vždy představovala neuralgický bod obrany. Proto se tam opevnění zpravidla zesilovalo různě konstruovaným předbraním nebo předhradím. Jak vypadalo předbraní v Pardubicích, zčásti vidíme na zmíněné Willenbergově kresbě z r. 1602. Před bránou se nacházel suchý příkop s padacím mostem a cesta, vroubená z obou stran hradbou a úmyslně zakřivená, potom vedla ještě přes další dvě brány, než se dostala k mostu přes vodní příkop, který odděloval město v hradbách od předměstí. Toto předbraní definitivně zmizelo spolu s větší částí opevnění města po r. 1776. Na jeho místě tenkrát vyrostly budovy tzv. jezdeckých kasáren (hlavně koňské stáje). Těch se dokázalo město zbavit až koncem 19. století a teprve po r. 1910 se mohlo přistoupit ke kýženému zasypávání vodního příkopu. Vlastní bráně u věže se potom občas začalo říkat nepřesně „předbraní,“ ale běžnému návštěvníkovi oba objekty splývají v jedinou „Zelenou bránu.“

Vraťme se ještě k funkci Zelené věže! Z jejího ochozu dohlíželi na bezpečnost ve městě ponocní (hlásní) a po jistou dobu (do třicetileté války) také trubači (pozounéři), kteří mj. svým uměním bavili občanstvo. Nejoblíbenější trubači dokázali nahospodařit i slušný majetek. Z věže se také ohlašoval čas a zvláště „policejní hodina,“ kdy se mělo zavřít v šenkovních domech: za časů Viléma z Pernštejna ve 20 hodin (!). V 18. století se zase z ochozu věže ozývaly na konci dne písně k oslavě sv. Floriána, ochránce před požárem, nějaký čas prý také k oslavě patrona města, prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

Věž prodělala řadu těžkých zkoušek. V r. 1653 vyhořela nedaleko od brány stojící zvonice a městská rada se usnesla zvony zavěsit na věž, a tak se tu od té doby zvonilo. Statickému stavu věže to jistě neprospělo. Po jedné květnové bouři v r. 1661 konstatoval městský písař v jednom protokolu, že „věž Zelená jest od hromového povětří roztlučena.“ Z věže se potom po 12 letech musely stěhovat zvony do mezitím obnovené zvonice a oprava věže zatěžovala několik dalších let městskou kasu. Po r. 1760 se na věži objevily poprvé hodiny. Pro velký zásah do podoby věže se rozhodli představitelé města v r. 1843. Nechali odstranit dřevěný ochoz a celou věž nově ohodit omítkou. V r. 1875 dokonce hodlala městská rada celou Zelenou bránu zbourat kvůli lepší dopravní obslužnosti náměstí, ale pro odpor části veřejnosti a ústřední vídeňské památkové komise se tak nestalo. Naštěstí neuspěly o několik let později ani návrhy na zásadní přestavbu věže a zbourání aspoň brány, které měl připravit architekt J. Mocker. V r. 1886 tu prováděl „jenom“ menší úpravy architekt Fr. Schmoranz. Velká oprava střechy věže se musela podniknout v r. 1902 a o rok později se po opravě brány zaskvěl na její čelní stěně reliéf s výjevem z erbovní pověsti pánů z Pardubic (Ješek z Pardubic u Milána r. 1158), který podle kresby Mikoláše Alše vytvořil sochař B. Vlček. Nynější podoba Zelené brány je v zásadě výsledkem úpravy v r. 1912. Tenkrát se obnovil dřevěný ochoz, z pláště věže zmizela omítka, v průjezdu byla osazena dřevěná špalíčková dlažba a ciferník hodin začal svítit i v noci. Později se tu prováděly ještě další dílčí stavební úpravy při proměnách sousedních budov. Zelená brána absolvovala arci i četné další opravy, např. další opravu střechy v r. 1980.

Hodiny na věži Zelené brány stále odměřují věčnou pomíjivost času. A skvostná architektura této historické památky zůstává nejen chloubou Pardubic, ale také nastaveným zrcadlem současníkům. Z ochozu věže se naskytne návštěvníkům zajímavý pohled na „staré“ a „nové“ Pardubice. Vnímavější z nich možná potom přivede „genius loci“ k zamyšlení nad vztahem minulého, současného a budoucího.